„Děti se stávají svědky nejen psychického násilí  – zesměšňování, shazování, ponižování, vulgárních nadávek, výhrůžek, ale i brutálních fyzických útoků na své matky  – fackování, kopání, bití, topení, znásilnění, škrcení, pokus o vyhození z okna,“ říká Martina Hronová z občanského sdružení ROSA. „Naprostá většina dětí – téměř devadesát procent –   je svědky psychického násilí (nadávek,  ponižování a dalších forem psychického násilí),   fyzický útok na svou matku zažily dvě pětiny dětí, což je o dvacet procent více než vloni. Tyto děti v některých případech brání své matky, jindy se schovávají, některé děti volají matce pomoc,“ říká Mgr. Martina Hronová. „Nejen svědky, ale i oběťmi domácího násilí je 48 procent dětí žen, které přišly hledat pomoc do občanského sdružení ROSA jako oběti násilí. Tyto děti jsou psychicky týrány, fyzicky napadány, ať při obraně matky nebo přímo svým otcem. Psychicky týráno je pak podle výpovědí žen a následků, které tyto děti mají  více než 38,7 dětí. Tyto děti jsou svým otcem omezovány, jsou ponižovány, je jim vulgárně nadáváno, jsou zesměšňovány, snižovány, přehnaně kontrolovány, je jim odpírán spánek, jídlo, jsou šikanovány, je jim vyhrožováno, malým dětem jsou dávány informace „maminka umřela“, „maminka tě nemá ráda“, „máma se o tebe nestará, najdeme jinou mámu“, mají zakázáno navštěvovat kamarády, příbuzné, byly svědky sebevraždy a pokusu  o vraždu matky. Pokud ale vezmeme v úvahu premisu WHO, že pouhá přítomnost u násilí je psychickým týráním dítěte, pak je  psychicky týráno všech 94 procent dětí, svědků domácího násilí.“ Celkem bylo fyzicky týrána pětina dětí, jejich matky jsou oběťmi domácího  násilí.  Tyto děti byly škrceny, drženy pod krkem, bity vařečkou do hlavy, bity páskem, měly vylomený zub, modřiny, podlitiny,  byly bity, výjimkou není ani udeření ročního dítěte, fackování, sprchování studenou vodou, udeření dítěte při útoku na matku, která dítě měla v náručí (kojila), byly odhozeny, zkopány, udeřeny ramínkem, s dvouletým dítětem bylo surově třepáno, dítěti, které bránilo matku byla pohmožděna ruka, děti jsou nepřiměřeně fyzicky trestány. „Děti, které se stávají svědky násilí v rodině,  jsou ohroženy a to psychicky i emocionálně. Tyto děti zažívají pocity hněvu a strachu, neví jak se s nimi vyrovnat, cítí vinu –, že nedokáží násilí zastavit, vinu, že oni mohou za násilí, vinu, že mají toho, kdo bije i přes všechno rády. Mají pocit že ony jsou zodpovědné za týrání,“ říká Mgr. Martina Hronová.   Protože domácí násilí není „ojedinělá hádka“, ale systematické a promyšlené týrání a napadání, které se opakuje a má narůstající charakter, je v těchto situacích vážně ohrožen vývoj dítěte, jeho psychické, fyzické i mentální zdraví. Děti jsou v neustálém napětí, ztrácejí pocit bezpečí, cítí se bezmocné. I tam, kde děti nejsou přímými účastníky konfliktu, děti „tuší“, vycítí atmosféru bezmoci, nejistoty, nervozity, agrese, strachu. Děti, svědci domácího násilí bývají více (buď vlivem zažitého vzorce chování) agresivní a nebo jsou naopak bázlivé, trpí depresemi, psychosomatickými obtížemi, posttraumatickými stresovými poruchami. Cítí se viny za to, že je někdo týrá, myslí si, že si samy týrání „zaslouží“, cítí se vinny i za to, že je týrána jejich matka. Žijí v neustálém strachu, že se násilí bude opakovat. Převážně dívky trpí malou sebeúctou, sebedůvěrou, mají spíše problémy vnitřní – deprese a somatické potíže. Převážně chlapci vykazují problémy vnější – agrese. Neplatí to ale vždy. Jsou i dívky, které přebírají násilný model chování a chovají se agresivně k matce či k vrstevníkům ve škole a jsou zároveň chlapci, kteří prožitek násilí zvnitřňují a mají psychické a psychosomatické potíže, sklony k depresím a sebepoškozování. “Když nejsou naplněny základní dětské potřeby, jako je bezpečí a láska, tak se tam přimíchá  zmatenost, zrada, nespravedlnost, nespokojenost. Malé děti si nemohou vybírat rodiče, jsou na nich plně závislé a nezbývá jim než si vybudovat vlastní mechanismy přežití. Objevují se tady pocity viny,  “když mi bije”, ” když bije mámu”  – mohu za to já. Vždyť rodič je ten dospěl , tak musí být spravedlivý, chyba bude ve mně… ,“ říká dětská psycholožka Mgr. Eva Šilarová. Bohužel domácí násilí nekončí ani rozvodem a k útokům dochází i nadále. „Děti se stávají ideálním nástrojem další kontroly  a vydírání partnerky,“ říká ředitelka občanského družení ROSA Marie Vavroňová.  „Ze zahraničních zkušeností a zkušeností o.s.ROSA by mělo vyplývat, že  při rozhodování o kontaktu s násilným rodičem, by  se proto nemělo zapomínat na specifika násilí v rodině“, říká ředitelka o.s. ROSA Marie Vavroňová.  Přesto tomu tak není. I nadále se ale potýkáme s řadou nevyřešených otázek v zajištění bezpečí obětí domácího násilí i jejich dětí. „Například otec, který se dopouštěl brutálního násilí na své manželce,  je policií vykázán  na 10 dní,  ale sociální pracovnice doporučí matce co nejdříve řešit styk dětí, které navíc byly svědky násilí, s otcem.  Navíc je ženě soudem a OSPOD doporučeno, aby matka “dobře připravila dítě na styk s otcem” – to znamená, aby dítě strávilo s otcem příslušný počet hodin stanovených soudem a   vytěsnilo, co vidělo, slyšelo, zažilo ,“ říká Marie Vavroňová.  Skutečnost, že se děti stávají svědky násilí, není brána v potaz řadou odborných pracovníků ani při svěřování dětí do péče.]]>