Zřízenec manévruje s mojí postelí směrem k operačním sálům. Dostala jsem něco na uklidnění, ale účinek se dostavil jen na úrovni těla, které je těžké a otupělé. Mysl je překvapivě bystrá. Zavírám oči a jak se to údajně děje lidem před smrtí, promítám si svůj život jako film. Nechystám se umřít. Já už totiž dávno mrtvá jsem.

Jsou mi tři roky. Mám dlouhé copy a jsem s rodiči doma. Venku. Jedu na bruslích, pouštím draka, sbírám houby do košíku s červenou mašlí. Chodím do školky. Hraju si s Anetkou. Slunce. Barvy. Smích.

Jsou mi čtyři roky. Hraju si s panenkama v dětským pokoji. Zacpávám si uši, abych neslyšela křik z vedlejší místnosti. Tíseň, úzkost, napětí. Koncentrace na hru, ta osvobozuje. Únik do fantazie. Mluvím s Anetkou, která tu se mnou není.

Je mi pět let. Prásknou dveře a je ticho. A pak už nikdy nejsem s oběma rodiči. Prázdno. Ticho. Máma brečí, když černá rakev mizí za oponou. Sedím na studené lavici a jsem “statečná”, protože nepláču. Na moje slzy není místo. Není na ně čas. Máma opakuje: “Prosimtě, nebreč.” A tak se rozhodnu, že nebudu brečet. Už nikdy. A to dodržím.

Je mi deset let. Dospívání ve dvou slovech? Všechno špatně. Garsonka v paneláku na sídlišti. Byt v přízemí s mřížemi na oknech. Přitom není co ukrást. Hodnotu nemají naše věci ani my dvě. Máma jde za tři rumy s každým zkrachovalcem. Tahá je i domů. Jeden mě znásilní, když má máma odpolední. “Musíš ji zastoupit a buď ráda, že ti to udělá pořádnej chlap. Aspoň neotěhotníš.” To opravdu nehrozilo, když mi to udělal do zadku. Týden nemůžu sedět. Koupele z dubový kůry. Kripl jeden.

Je mi dvanáct. Našla jsem si ho, dostala se mu do auta a pod potah na sedadle řidiče jsem mu nastražila připínáčky. Ať ho taky bolí prdel.

Je mi třináct. Začínám kouřit, protože je to vstupenka do party. Houby měním za houbičky, ale už je nesbírám do košíku s mašlí. Mašli si zkouším hodit. Poté, co mi nestačí si rozřezat zápěstí. Cítit aspoň něco. Je lepší cítit bolest než necítit nic.

Je mi čtrnáct. Jsem venku víc než doma. Mámu to nezajímá, úspěšně se propíjí do říše bílých myšek a cirhózy. Mám kamarády a to mi stačí. Jsem mimo systém dospělých, nikdo na mě nemůže.

Je mi patnáct. Chodím s Davidem. Je moje všechno. Narodila jsem se pro něj. Vím, že jsme si souzeni. Dělám cokoliv, co chce. Šlapu pro něj, aby měl na drogy. Moje tělo patří jemu, já se ho dávno vzdala. Mlátí mě, když má halucinace a mně je to jedno.

Je mi sedmnáct. David si střelí zlatou. Cítím fyzickou bolest ze ztráty spřízněné duše. Chci jít s ním, skáču z druhýho patra. Následně utíkám z nemocnice. Znovu si řežu ruce. Chci odtud pryč. Vždycky mě někdo vrátí zpátky. Ale nebrečím.

Je mi osmnáct. Objevuje se vyléčená máma a začínáme spolu zase žít. Trosky. Ale ne v Českým ráji, ale v Praze. Chodíme do stacionáře a na ambulantní léčbu.

Je mi devatenáct. Znovu na pohřbu. Rakev s mámou. Rakovina slinivky. Objevená pozdě. Nebrečím, závidím. Odcházím z bytu na ulici. Je mi to fuk. Ležím na kolejích a čekám, po který koleji vlak projede. Potřebuju znamení. Přichází. Čmuchá mi po obličeji, olízne mě. Přitulí se a usne. Fenka vyhublá na kost. Je jako já. Začnu jí říkat Nyx, moje Bohyně noci.

Je mi dvacet. Přes squatt se dostávám do spolubydlení. První smysluplná práce v záchranné stanici pro zvířata. Nevinný oči. Vděk. Bezmezná láska. Přijetí. Úleva.

Potkávám Davida II. Stejné jméno, to musí být osud. Naděje, víra. Bude líp, určitě. Nevnímám psychické násilí. Netuším, že to existuje. Násilí chápu jako bití a k tomu nedochází. Jak mám poznat, co je manipulace? Jsem vztahový analfabet. Neznám základní pojmy, základní vzorce. Jen vidím, že ve vztahu nejsem nic, nemám hodnotu. Jako ta moje máma. To srovnání mi trochu otevírá oči. Jenže to už mám na svoje jméno uzavřené půjčky, které z platu za práci v útulku nedokážu splatit. Navíc zjistím, že jsem těhotná. Nevím toho o životě moc, ale vím, že dosud jsem se nepostarala ani sama o sebe a nechci na svět přivést absolutně bezbranného tvora, který touhle mojí neschopností bude trpět celý život.

Proto jsem teď tady, na gynekologii a čekám, až mi provedou miniinterupci. Už jsem na sále, ostrá stropní světla mě nutí přivírat oči. Nakonec se víčka definitivně zaklapnou. Anestezioložka na mě mluví, ale já ji nevnímám. Jsem fascinovaná lehkostí, s jakou mi první slza steče po tváři.

Linda, 20 let
Konec první části.