Neděle, 11:30:

David se prudce zvedá ze židle a ta s třísknutím padá, až se ulomí opěradlo a opisujíc elegantní oblouk odplachtí pod topení. Vůbec si toho nevšimne a s očima upřenýma do mých jde přímo ke mně. Opírá se pravou rukou o stůl, skloní se ke mně a ze vzdálenosti pár centimetrů mi do obličeje znovu zasyčí otázku, jestli si z něj dělám prdel. Vteřinu váhám, co mám odpovědět. Nyx vycítí změnu atmosféry, přijde z koupelny a chce ke mně. Dotkne se Davida čumákem a když ji ignoruje, štěkne na něj. David na ni obratem zařve: “Drž hubu, Nyxo!” To pro změnu nevydržím já a zeptám se ho, jestli si vážně není schopnej zapamatovat, že se jmenuje Nyx a ne Nyxa. Během vteřiny zespod vyletí pravačka, kterou se doposud opíral a tvrdě mě trefí do tváře, až mám pocit, že mám tvář v ohni. Před očima mi tančí hvězdičky a já padám na zem.

Vzápětí mě David zaklekává a fackuje oběma rukama, jen mi hlava lítá ze strany na stranu. Během chvíle cítím v puse kovovou chuť krve a plivu ji spolu s vyraženým zubem. V hlavě mi hučí, nedokážu naplno otevřít oči a zaostřit. Svět, kterej už nechci vidět, se pode mnou neurčitě houpe a já se houpání pomalu oddávám a skoro ztrácím vědomí, když postřehnu pohyb černý barvy za Davidem. Nemůže to být nic jinýho, než Nyx, která mě chce bránit. Holčičko moje, nedělej to! Chci na ni zakřičet, ale vyjde jen ze mě zachrčení, doprovázený další dávkou krve. Musela jsem si prokousnout jazyk, ale necítím bolest, ale absolutní hrůzu, aby neublížil i Nyx. I přes hučení a šumění v uších ke mně doléhá charakteristický zvuk kousnutí a trhání látky. Nyx vrčí a tahá Davidovu ruku. Ten se po ní v amoku ožene a já zaslechnu bolestivý zakňučení, který mě uvnitř trhá na kusy a bolí milionkrát víc, než všechny rány, který jsem zatím inkasovala.

Nyx, lásko moje, zaštěkej, udělej cokoliv, ať vím, že žiješ. Ticho. Prosím. Jakýkoli znamení. Ticho. Ticho, který mi našeptává, že je konec. David se s heknutím zvedá a jde si zapálit. Vrznou dveře na balkon, ucítím čerstvý vzduch, který voní omamně jako sám život a chci umřít. Po kolikátý už? Teď nejvíc v celý mojí posraný historii. Chci konec. Dostávám na Davida vztek, že to nedodělal. Zavírám oči a přemlouvám svoje srdce, ať se zastaví. Cítím každej tep. Nechci ho. V hlavě mi buší a každej úder snad vytesá jedno písmeno do mýho náhrobku. V uších se pískání mění v šumění a šumění se mění v kvílení jako od meluzíny. Zkusím se otočit směrem, kde intuitivně tuším Nyxino tělo a konečně mě všechno zabolí tak, že ztratím vědomí.

Neděle, 14:50:

Ležím na pláži a poslouchám šumění moře. Voda mi dosahuje k pasu, cítím, jak mě studí. U hlavy cítím nezaměnitelný psí oddychování, když se pes ve velkým vedru chladí. Místo, abych si užívala poklidný odpočinek, do vědomí se mi začínají vkrádat neodbytné otázky. Proč mi je zima, když ležím na pláži? Proč jsem tady úplně sama? Proč necítím vlny a pohyb vody? Odkud se bere kyselý zápach? Sen o pláži se pomalu rozplývá a já se neochotně seznamuju s realitou. Ležím na prošlapaném linu podlahy, proto je mi chladno. Mokro není způsobené mořem, ale vlastní močí, ve které ležím. Zápach je tím pádem taky snadno vysvětlen. Šumění pochází z vlastní hlavy, z uší, ve kterých mám pravděpodobně proražené bubínky. Z uší mi vytéká cosi lepkavého, co nedokážu identifikovat. Z očí mi vyhrknou slzy štěstí, když mě Nyx jemně olízne. Lásko moje. Její dech je tedy skutečný a ona žije. Pomalu zkusím pohnout rukama i nohama a považuju za zázrak, že snad nemám nic zlomeného. Toto konstatování musím poopravit poté, co jedním okem, které není nateklé, zahlídnu vlastní nos. Pokračuji v inventuře vlastního těla a docházím k závěru, že to pravděpodobně přežiju. Bolavou hlavu nenamáhám uvažováním nad tím, jestli je to štěstí nebo smůla.

Neděle, 17:10:

Vysprchovaná, převlečená do čistého, sbalená a vnitřně schoulená sama do sebe opouštím s Nyx byt, kde jsem nechala mnohem víc než krev nebo vyražený zub. Nechala jsem tam kus svojí duše. V parku poblíž hlavního nádraží pálím veškerý smlouvy a ničím občanku a další doklady. Potřebuju se ztratit. Kupuju si jízdenku na vlak, který má odjíždět co nejdřív. Nyx musím do vagónu vynést. Je vyčerpaná, bolavá. Obě jsme takové. Nevím, co budu dělat dál. Kde začnu znovu a jak. Co budu dělat, až mě zase zmerčí systém a bude se ptát, kdo jsem. Nikdo neříká, že tu musím zůstat. V tomhle městě, v týhle zemi nebo na tomhle světě. Ale už si to vždycky rozhodnu sama.

Linda
Konec třetí části.