Potřeba bezpečí je pro nás jednou z nejdůležitějších potřeb, a to po celý život. Každý člověk
potřebuje mít místo, kde se necítí být nikým a ničím ohrožován. Pro většinu z nás je takovým
místem domov. Tam si můžeme udělat maximální pohodlí, odpočinout si od všech a od
všeho, být sami sebou. Nezáleží na tom, jestli máme garsonku nebo dvoupatrovou vilu, pocit
bezpečí nám může navodit třeba posezení v oblíbeném ušáku.

Když jsem napsala, že domov je bezpečným místem pro většinu z nás, tou menšinou jsou
oběti domácího násilí. Oběti domácího násilí se necítí bezpečně mnohdy vůbec nikde.
Domácí násilí všechno obrací vzhůru nohama. Člověk, který je nám nejbližší a má nás
milovat, nám ubližuje. Domov, místo, kde nám má být nejlépe, se mění v místo, kde se nám
dějí ty nejhorší věci. Jedním ze znaků domácího násilí je, že útoky probíhají právě v
soukromí, se svědky v podobě dětí či jiných rodinných příslušníků. Návrat domů např. z
práce znamená pro oběť mnohdy velký stres, protože se snaží předvídat, v jaké náladě bude
partner, jak se bude chovat, co by mu mohlo vadit, jak by mohl reagovat. Potřeba předvídat
partnerovo psychické rozpoložení i chování je vlastně snahou o prevenci dalšího napadení.
Oběť se domnívá, že dokáže získat nad partnerovým jednáním kontrolu. Pravdou je, že
plnou kontrolu nad situací a rodinným soužitím má násilný partner, který vyniká schopností
najít si za všech okolností záminku k napadení. Oběť je napadána téměř výhradně doma a
konkrétní místa či předměty jí mohou útoky nepříjemně připomínat. Nábytek může nést
stopy po útocích, což domácí pohodě také nepřispívá. Ze společně obývané domácnosti se
bez nadsázky stává spíše vězení.

Když dojde k napadení, od přírody máme dané tři možnosti, jak reagovat: zaútočit, utéct
nebo „zmrznout“. Lišíme se v tom, jaká možnost reakce je nám nejbližší. V situaci, kdy jsme
ohroženi, jednáme víc pudově, intuitivně a nemusíme si s plnou racionalitou uvědomovat
rizika a dopady našeho počínání. Oběť se při napadení může pokusit o útěk např. do
kuchyně a už ji nenapadne, že zrovna kuchyň je místnost, kde je koncentrováno velké
množství extrémně nebezpečných předmětů, které jsou mnohdy vystavené na lince, takže
jsou opravdu na dosah. A to jak agresorovi, tak oběti. Nestalo se jednou, že oběť v hrůze a
panice popadla z kuchyňské linky nůž nebo nůžky a bránila se způsobem s fatálními
důsledky. Mezi méně vhodné místnosti pro úkryt jsou i koupelna nebo toaleta. Bývají to sice
zamykatelné místnosti, což může vyvolávat pocit bezpečí, ale nebývají tam okna, takže není
možné si přivolat pomoc. Dřív nebo později navíc oběť musí z místnosti odejít a pro
agresora je velmi snadné, si na ni počkat. Bezpečnějším místem může být spíše pokoj, kde
je možné se „zabarikádovat“ a ideálně volat třeba z okna o pomoc. Připoutat pozornost je
někdy snazší voláním „Hoří!“ než voláním „Pomoc!“. Lidé mají tendenci chránit svůj majetek,
v takových případech jsou ostražitější. Když uslyší volání o pomoc, mohou snadno
podlehnout dojmu, že na prosbu o pomoc přece zareaguje někdo jiný. Volající oběť na sebe
může upozornit a pak již cíleně požádat o pomoc např. v podobě přivolání Policie ČR.

Bohužel je nutné počítat i s variantou, že oběť bude v situaci, kdy si nebude moci sama
zavolat pomoc. Stačí, aby jí agresor sebral či zničil telefon nebo ji znehybnil. Byť mohou útok
slyšet např. sousedi, nedá se spolehnout na to, že pomoc přivolají. Překážkou může být, že
někdy se zvuk v bytových domech nese tak, že není možné určit, ze kterého bytu hluk
vychází. Větší překážkou může být obecně uznávaný postoj, že se nemáme vměšovat do
záležitostí jiné rodiny. Může se však stát, že sousedka je kamarádkou oběti a pak se dají
vymýšlet způsoby, jak může oběť dát najevo, že je v nouzi a pomoc si nemůže sama
přivolat. Se sousedkou se mohou dohodnout, že bude oběť ťukat na topení, což je zvuk,
který se dobře nese, nebo, pokud bydlí naproti sobě v domě, může začít blikat světlem.
Konkrétní opatření, nazývaná jako bezpečnostní plán, je třeba vymyslet na situaci konkrétní
oběti, aby „pasovala“ a byla funkční.

Zmínila jsem, že kontrolu nad situací ve vztahu má vždy násilný partner. Oběť se může
sebevíc snažit, ale jeho chování změnit nemůže. Osvědčilo se však několik taktik, které
mohou napomoci tomu, aby napětí doma tak prudce nestoupalo. Bohužel nemůžeme říct, že
by následující doporučení fungovala vždy a za všech okolností, ale většinou se osvědčila.
Když oběť vycítí, že je doma nepříjemné „dusno“, které by mohlo snadno vyústit v útok, je
lepší odejít do jiné místnosti nebo se jít projít ven. Co se týká komunikace, tak většina obětí
velmi dobře pozná, kdy se její partner chce hádat a v takové chvíli je lepší, nenechat se do
hádky vtáhnout. Je dobré vyhýbat se tématům, která konflikty podněcují. Jakkoli má oběť
stovky důvodů k připomínkám, kritice partnera nebo výčitkám, je lepší i tato témata
pominout. Agresor má pocit, že ke kritice je oprávněn pouze on, že je „nad“ obětí a určitě
ponese velmi nelibě, když se mu oběť pokusí vyrovnat. Našim klientkám se osvděčila
komunikace spíše ve stručných větách, ale slušná a korektní. Pokud partner začne tušit, že
žena uvažuje o ukončení vztahu, může se jí začít ptát, co s nim bude do budoucna atd.
Mnoho žen se domnívá, že se s násilným partnerem dá dohodnout a navíc chtějí jednat
čestně, tak mu například řeknou, že by si představovaly klidný a kultivovaný rozchod, na
všem se dohodnout. Nebo partnerovi řeknou, že se chodí radit do poradny nebo k
psycholožce. Předpokládají, že když se ony zachovaly férově, partner udělá totéž. Opak je
pravdou. Agresor vnímá vstřícnost či slušnost jako slabost člověka a slabosti vždy využije.
Proto je lepší, držet se „zlatého pravidla“ při komunikaci s násilným partnerem: nesdělovat
mu své plány. Čím méně toho agresor ví, tím méně toho může proti své partnerce použít.

Mgr. Petra Suchanová

MAPA PRACOVIŠTĚ

PODPORUJÍ NÁS